Léčebna E-kniha

Helen Fields mě namlsala svou sérií s Avou (kde byly hodně zajímavé a někdy i hodně brutální případy, škoda, že se tolik papíru popsala vztahem/nevztahem mezi Avou a Callanachem), ale tato nová kniha mě nezaujala. Přitom téma bylo nahozeno dobře - ústav pro bestiální vrahy s psychiatrickou diagnózou na opuštěném místě u jezera. Ale už od počátku to nabíralo špatný směr - jednak skoro chyběl nějaký úvod, proč tam hlavní hrdinka byla. Nechápu, že personál mohl v tomto typu zařízení pracovat i ve vysokém stupni těhotenství, nechápu, jak mohlo být možné společné stravování a další aktivity klientů. A jako vrchol hlavní vyšetřovatelka, která (ošklivě řečeno) to také nemá v hlavě moc v pořádku a vrší jednu chybu za druhou. Škoda.

Tak tohle je hodně drsný děj - fakt napínavý příběh z psychiatrické léčebny, kde jsou umístěni nejhorší vrazi. Nemá smysl prozrazovat děj, ale je to pro silné povahy.

Do mysticky působícího detenčního zařízení přijíždí v časovém stresu forenzní specialistka Connie Woolwineová. Umístění i samotná budova je místo, kam se člověk nechce dostat ani v nejhorším snu. Natož se tam nechat zavřít dobrovolně, zvláště pokud jste žena a tím méně, pokud máte s podobnými ústavy svou vlastní nepříjemnou zkušenost. Okolnosti případu to bohužel vyžadují a tak se Connie se svým parťákem Baardem ocitají na místě plném odsouzených sériových vrahů, jejichž náprava a a šance na návrat do společnosti je nulová. Connie má za úkol vypátrat co se stalo s novorozenětem násilně odebraným své matce, která byla jednou ze zaměstnankyní tohoto místa. Okolnosti celého případu jsou o to děsivější, že vzhledem k provedení celé akce bylo očividně zapotřebí spojku mezi personálem. Ještě o něco složitější úkol má Conniein parťák, který má představovat nového obyvatele oddělení s těmi nejhoršími případy. Celý námět toho zločinu Vám nažene potřebnou dávku husí kůže a ve chvíli, kdy se hlavní vyšetřující začne nořit zpátky do temných hlubin vlastní raněné duše si přejete, aby vše rychle skončilo. Můj tip na pachatele Vám neprozradím, ale tentokráte jsem byla blízko relativně brzy. Člověk vlastně celou dobu bojuje s přesvědčením, že něco tak strašného se přeci nemohlo stát.